Svobodná vůle v islámu: kadar, volba a odpovědnost

Svobodná vůle v islámu: kadar, volba a odpovědnost

Muslim Post Editorial Desk@muslimpost

Jak islám spojuje Boží určení s lidskou volbou? Korán, hadísy a příklady al-Ašarího, al-Máturídího a as-Sadúka pomáhají rozlišit úmysl, schopnost a donucení.

Pokud svobodnou vůlí myslíme možnost vědomě volit a nést za svou volbu odpovědnost, Korán takové volbě přikládá morální význam. Pokud tím myslíme lidskou vůli, která působí nezávisle na Bohu, dva po sobě jdoucí verše 76:29–30 zasazují lidskou vůli do rámce vůle Boží. K této otázce se v islámu přistupuje v souvislosti s kadarem, tedy Božím určením.

Jestliže chceme porozumět odpovědnosti za určité jednání, pomůže rozlišit tři věci. Co měl člověk v úmyslu? Jaké měl reálné možnosti? Bránil mu někdo v rozhodnutí hrozbou nebo jiným nátlakem? Odpovědi se mohou lišit, i když dva lidé na pohled udělají totéž. Tyto rozdíly pomáhají číst jak verše Koránu, tak příklady pozdějších teologů. Na konci uvidíme, jak o Božím určení a lidském rozhodování uvažoval Umar v Sargu.

Co znamená kadar v Koránu a ve vyprávění o Gabrielovi

Ve verši 54:49 Koránu se spojení bi-qadar vztahuje ke stvoření všech věcí. Podle překladu se můžeme setkat se slovy míra, určení nebo Boží výnos. Při čtení si nejprve všimněme předmětu věty. Verš mluví o stvoření a o Božím vztahu k tomu, co existuje. Pokud hledáme pasáž o tom, za co člověk nese odpovědnost, je vhodné přibrat místa, která pojednávají přímo o lidské volbě a jednání.

V Sahíh Muslim 8a Jahjá ibn Jamar vypráví, jak byl Abdulláh ibn Umar dotázán na Boží určení. Abdulláh předává vyprávění svého otce Umara o setkání s Gabrielem. V odpovědi Muhammada je víra v kadar, v jeho dobré i zlé stránky, součástí víry. Když rozlišíme oba vypravěče a osoby, které v příběhu hovoří, snáze vidíme, kde v odpovědi o víře patří zmínka o kadaru a proč se k ní později vrací Jahjá.

Verš o stvoření a Gabrielova otázka o víře plní různé úlohy. Zatímco verš mluví o tom, jak Bůh tvoří, vyprávění zasazuje kadar mezi další součásti víry. Celou tuto souvislost najdete v přehledu šesti článků islámské víry. Pro otázku odpovědnosti stojí za to obrátit se k místům, kde vedle Boží vůle vystupuje lidské rozhodnutí.

Co říká Korán o vůli a schopnosti jednat

V prvním z veršů 76:29–30 se mluví o člověku, který si přeje vydat se cestou ke svému Pánu. Druhý verš zasazuje lidské chtění do rámce Boží vůle a končí zmínkou o Božím vědění a moudrosti. Při společném čtení si všimneme, kdo v jednotlivých větách projevuje svou vůli. První verš mluví k tomu, kdo chce jít určitou cestou. Druhý vymezuje, jak tato volba souvisí s Bohem.

Ve verši 2:286 přichází na řadu otázka možností a odpovědnosti. Bůh nezatěžuje žádnou duši nad její možnosti. Verš poté spojuje každou duši s tím, co si svým jednáním získává ku prospěchu, i s tím, co jí přičítá k tíži. Následuje prosba týkající se zapomnění a pochybení a také prosby o prominutí, odpuštění a milosrdenství. Je tedy možné číst odpovědnost v souvislosti s tím, čeho je konkrétní člověk schopen, i s lidskou náchylností k omylu.

Arabská slovesa pro získávání se zde tvoří od kořene k-s-b. Tento vztah pomáhá pochopit, proč se v pozdější teologii objevuje slovo kasb, nabytí. Jeho odborný význam je třeba číst u autora, který ho používá. Kdo se chce seznámit se systémem odkazů, může začít u průvodce súrami a verši Koránu.

Proč jsou pro odpovědnost důležité úmysl a donucení

Verš 16:106 probírá určitou situaci. Rozlišuje mezi člověkem, který pod nátlakem navenek popře víru, ačkoli jeho srdce ve víře setrvává, a člověkem, který přijímá nevíru dobrovolně. Pro správné čtení má význam rozsah tohoto příkladu. Bezprostředním tématem je projev nevíry v situaci donucení. Pasáž ukazuje, proč na okolnostech a úmyslu záleží, i když se někdo snaží rozhodnout podle toho, co viděl a slyšel.

V Sahíh al-Buchárí 1 předává Umar výrok o vztahu mezi skutky a úmysly. Jako příklad slouží vystěhování za světským prospěchem nebo kvůli sňatku. Smysl daného jednání se posuzuje podle cíle, který člověk sledoval. To, zda dotyčný prospěchu nebo sňatku skutečně dosáhl, je jiná otázka. Průvodce hadísy a řetězcem jejich předávání vysvětluje, jak takové zprávy číst.

Představme si dva lidi, kteří při jednání vysloví stejný souhlas. Jeden měl čas promyslet možnosti a vyjádřil přesvědčení. Druhý se obává důsledků vážné výhrůžky. Záznam jednání by mohl obsahovat stejnou větu z obou úst, ale slova sama nepoví, kdo měl skutečnou možnost odmítnout. Jde o příklad, proč má vyšetření okolností význam při úvaze o odpovědnosti. U konkrétního právního nebo náboženského případu je třeba vzít v úvahu příslušné doklady i skutečný průběh událostí.

Jak al-Ašarí vysvětluje nabytí skutku

Abú al-Hasan al-Ašarí v arabském spise al-Luma, s. 75, porovnává pohyb člověka, který chodí sem a tam, s nechtěným třesem. Podle autora oba pohyby tvoří Bůh. Člověk přitom vnímá mezi pohyby rozdíl v tom, jak se k nim sám vztahuje. Al-Ašarí používá tento rozdíl k vysvětlení, co znamená mluvit o dobrovolném jednání člověka, když se stvoření pohybu přisuzuje Bohu.

Na následující straně spojuje kasb, nabytí skutku, se stvořenou schopností v člověku, který jej nabývá. Při čtení se hodí udržet vedle sebe dvě otázky. Kdo podle autora stvořil pohyb? V jakém smyslu lze některý pohyb připsat přímo člověku a posoudit jeho jednání? Chůze a třes umožňují sledovat tuto argumentaci na něčem známém, aniž bychom museli začít abstraktní definicí všech druhů jednání.

Binyamin Abrahamov ve své studii z roku 1989 zkoumá formulace v al-Ašarího díle a to, jak se v nich setkává stvoření skutků Bohem s lidskou odpovědností. Když čteme společně původní stránky a tuto rozborovou studii, můžeme odlišit slova autora od toho, jak jejich vztah popisuje badatel. Citované dvě stránky ukazují argument samotného al-Ašarího v konkrétním spise.

Jak al-Máturídí rozlišuje schopnost a volbu

V díle Kitáb at-tawhíd, s. 186, Abú Mansúr al-Máturídí popisuje jednání v souvislosti s tím, co člověk ví, co volí a co zamýšlí. V tomto ohledu jde o čin daného člověka. V dalším kroku obhajuje názor, že skutky tvoří Bůh. Výraz ikhtiyar označuje volbu. Právě jím lze mluvit o lidské účasti na jednání, když člověk ví, co dělá, a volí, jak bude jednat.

Na straně 188 pojednává al-Máturídí o vhodných podmínkách, prostředcích a schopnostech, které jsou k dispozici už před jednáním. Na straně 189 uvádí možnost vykonat pouť a verš 2:286 v souvislosti s otázkou, kdy předchozí podmínky dovolují uložit povinnost. Tyto předpoklady rozlišuje od schopnosti spojené s provedením určitého skutku v okamžiku, kdy k němu dochází.

Před cestou se například můžeme ptát, zda máme prostředky a vhodné podmínky vyrazit. Otázka, zda jsme schopni provést jednotlivý úkon ve chvíli, kdy cestujeme, míří jinam. Tento rozdíl usnadňuje orientaci v tom, jak autor pojem schopnosti používá na jednotlivých stránkách. Naseeh Moyikkal srovnává volbu a nabytí v uvedených sunnitských tradicích ve srovnávací studii z roku 2024.

Co označuje střední pozice v jednom dvanáctnickém šíitském textu

V kapitole as-Sadúka o donucení a přenechání jednání připisuje autor Džafarovi as-Sádikovi pozici mezi dvěma krajnostmi. Jednou je donucení, jabr, druhou úplné přenechání jednání člověku, tafwid. Výraz pro střední pozici se zde objevuje v konkrétním díle dvanáctnického šíismu. Jednu část jeho smyslu objasňuje krátký příběh, který po vymezení následuje.

V příběhu jeden člověk druhému radí, aby se vyhnul špatnému jednání. Druhý jeho radu nepřijme a pokračuje. První ho pak po vyslovení rady ponechá jeho rozhodnutí. As-Sadúk v tom vidí rozdíl mezi tím, že někdo nechá určitý skutek proběhnout, a tím, že ho někomu nařídí. Příklad dává otázce konkrétní podoby tím, že jednotlivým lidem přiřadí různé role.

V těchto spisech mají příklady různé účely. Al-Ašarí vychází z rozdílu mezi úmyslným pohybem a třesem, al-Máturídí sleduje podmínky před skutkem i schopnost v okamžiku skutku a as-Sadúk řeší vztah poradce k jednání druhého člověka. Kdo porovnává autory, může nejprve vyjít z přesné otázky, kterou příslušný příklad v daném díle pomáhá řešit.

Jak může víra v Boží určení provázet úsilí a rozhodování

V Sahíh Muslim 2664 Abú Hurajra předává výzvu usilovat o to, co člověku prospívá, žádat Boha o pomoc a vytrvat. Když už člověka postihne neštěstí, příběh ho vede k tomu, aby neuvízl v přemítání, jak to mohlo dopadnout, kdyby jednal jinak. Na pořadí záleží. Na začátku má člověk před sebou něco, o co se může pokusit. Po nezdaru může uznat, že výsledek není plně v jeho moci. Úsilí se týká kroku, který ještě můžeme podniknout. Postoj k výsledku se týká toho, co už nastalo. Další průvodce vysvětluje prosbu duá a modlitbu salát.

V Sahíh al-Buchárí 5729 Ibn Abbás vypráví, že se Umar v Sargu dozvěděl o epidemii v oblasti aš-Šám. Poradil se s několika skupinami a oznámil, že se vydají zpět. Když se Abú Ubajda zeptal, zda snad prchá před Božím určením, Umar odvětil, že přecházejí od jednoho Božího určení k druhému. Odvolal se na údolí s úrodnou a pustou stranou, kde se člověk rozhoduje, na které straně nechá pást velbloudy.

Teprve potom dorazil Abdurrahmán ibn Auf a sdělil jim Muhammadovo poučení týkající se jejich situace. Pořadí pomáhá rozlišit, co Umar věděl během porad, a co se dozvěděl později. Ve své odpovědi zasazuje do Božího určení jak pokračování v cestě, tak návrat. O jedné z možností přesto rozhodl po zvážení dostupných zpráv. Příběh tak zachycuje, jak konkrétní volba, získávání informací a víra v Boží určení patřily v Umarově uvažování k téže události.