Co je fez neboli tarbuš? Tvar, historie a muzejní příklady

Fez poznáte podle plochého vršku, plsti a střapce. Muzejní předměty ukazují rozdíly mezi pokrývkami hlavy osmanského vojska a místními oděvy.

Fez, označovaný také jako tarbuš, je pokrývka hlavy bez krempy, obvykle z plsti. Typický fez má plochý vršek a střapec připevněný uprostřed nebo blízko středu. Červená barva je běžná, ale dochované kusy se liší odstínem, výškou, barvou střapce i látkami, které se kolem fezu nosily. Rozdíly jsou zřetelnější, když se fez zkoumá jako součást konkrétního oděvu.

Vršek, střapec a název

Z boku vypadá běžný fez jako nízký válec s mírně se zužující stěnou. Shora vršek připomíná plochý kruh. Dolní okraj vymezuje otvor, který se nasazuje na hlavu. Fez nemá přečnívající krempu, takže obrys určují sklon stěn a tvar vršku. Na pevném těle pokrývky hlavy se střapec může volně pohybovat.

Anglické katalogy používají slovo fez. Podoby tarboosh a tarbush jsou anglické přepisy názvu z arabsky mluvícího prostředí. Britské muzeum u jedné palestinské pokrývky hlavy uvádí názvy fez a tarbush společně. Turecký název je fes. Hülya Tezcan v Encyklopedii islámu TDV spojuje západní název s marockým městem Fez, psaným též Fès. Tato souvislost vysvětluje výraz v katalogu. Výrobu a způsob získání jednotlivých předmětů popisují samostatné záznamy.

Fezy prodávané či vystavované pod stejným názvem mohou mít různé proporce. Nízký kus se snáze zčásti skryje pod látku omotanou kolem něj. U vyššího kusu je boční stěna výraznější. Lišit se může i sklon. První vojenský model popsaný Tezcan měřil na výšku asi 20 až 25 centimetrů a směrem k vršku se mírně rozšiřoval. Záznam o tvaru tedy může rozlišit průměr otvoru a průměr vršku, i když předmět na první pohled připomíná válec.

Tvarování plsti a připevnění střapce

Tezcan popisuje historickou osmanskou výrobu, při níž vlna zprvu dostala tvar připomínající sáček. Plstění za mokra a další úpravy materiál zhutnily a zmenšily. Po barvení a dalším zpracování kloboučník pokrývku vytvaroval na formě a dokončil její povrch. Nasazení na formu určovalo proporce hotového kusu. Výztuha uvnitř mohla vysokému ranému modelu pomoci udržet tvar. Červené tělo a hedvábný střapec vznikaly z různých materiálů a vyžadovaly odlišnou práci.

Podle Tezcan se při výrobě po barvení znovu pracovalo s vodou. Při této úpravě se polotovar dále zmenšil a získal tvar čapky. Následovala příprava povrchu a dokončení na formě. Časný vysoký model měl podle stejného popisu výztuhu z kartonu. V hotové pokrývce tak mohl vedle vlny a hedvábí působit i skrytý materiál, který pomáhal udržet stěnu rovnou.

Táž práce dokládá i řemeslníky, kteří obnovovali tvar deformovaných fezů. Nejprve používali dřevěné formy, později například v İzmiru a Istanbulu nahřívané mosazné. Číslované formy nabízely různé velikosti a obrysy. Menší či vzpřímenější profil proto mohl být výsledkem volby formy. Tezcan zmiňuje řadu velikostí od nuly do šestnácti. Tvarování se týkalo nejen nových výrobků, ale také pokrývek, které při nošení ztratily původní profil.

Měnilo se i upevnění střapce. U raného osmanského modelu se tmavomodrý nebo černý hedvábný střapec přivazoval k výstupku uprostřed vršku. Dlouhá modrá hedvábná vlákna se mohla rozprostřít a bylo potřeba je česat. Předpis uváděný k roku 1845 určil vojákům stáčené střapce a tenký mosazný kotouček na vršku. Tento díl se nazýval ferahî. Podle Tezcan se vlákna nejprve rozložila po vršku a kotouček se na ně položil a přišil k fezu. U vojenských fezů se používal také k tomu, aby pokrývka držela tvar. Při porovnání dvou kusů tak má smysl zkoumat zároveň způsob upevnění střapce i vršek čapky.

Co se změnilo za Mahmuda II.

Roku 1829, za vlády sultána Mahmuda II., přijala osmanská správa fez pro nové vojsko Asâkir-i Mansûre-i Muhammediyye. K rozhodnutí došlo po zrušení janičářského sboru roku 1826, v době širších osmanských vojenských a správních změn. Historik İsmail Hakkı Uzunçarşılı vydal archivní zprávu a sultánovu písemnou odpověď, v nichž se popisuje schůzka s předvedením vzorků. Podle zprávy se dosavadní vojenská pokrývka rychle opotřebovávala na slunci, v dešti a vlhku. Účastníci zvažovali odolnost, náklady, užívání fezu jinde i navrhovanou délku střapce.

Rozhodnutí se vztahovalo na uvedené vojsko. Podle vydaného záznamu sultán výběr schválil a žádal, aby vybrané čapky byly připraveny k vydání. Článek uvádí i vznik dílny Feshane v Istanbulu roku 1830 s kloboučníky přivezenými z Tunisu. Rozhodnutí a dílnu spojuje otázka zásobování. Volba fezu znamenala zajistit hotové čapky i pracovníky, kteří je uměli tvarovat. Jeden z osmanských kronikářských úryvků, které historik cituje, zachycuje objednávku 50 000 čapek z Tunisu. Kronika zaznamenává objednávku, zpráva o Feshane pak snahu vyrábět čapky v Istanbulu. Tezcan dokládá pokračující dovoz souběžně s prací osmanských dílen. Turecký název pokrývky a místo výroby tedy mohly odkazovat na různá místa.

Podoba osmanských fezů se dále měnila. Tezcan uvádí menší tvar spojený s Abdülmecidem, širší tvar spojovaný s Abdülazizem a vzpřímenější s Abdülhamidem II. Takové rozdíly pomáhají při porovnávání dobře doložených portrétů. U dochovaných kusů se míra jistoty liší. Souvislosti mezi osmanskými předměty, vládcem a správou ukazuje také průvodce panovnickými monogramy na osmanských listinách.

Dva fezy z Palestiny pro různé příležitosti

Britské muzeum vede pod číslem As1966,01.236 fez venkovského muže z historické Palestiny, přibližně z konce 19. nebo počátku 20. století. Tělo je z vínově červené plsti a střapec z modrého hedvábí. Výška bez střapce je 15 centimetrů a průměr 19 centimetrů. Muzejní registr uvádí, že se kolem fezu mohl ovinout látkový turban nebo se mohl nosit samostatně. Ovinutá látka měnila, kolik boční plsti zůstávalo viditelné.

Předmět As2000,08.60 patří k jinému oděvu. Jde o chlapecký obřadní fez z Palestiny z 19. století, který muzeum spojuje s oslavami obřízky. Má červené plstěné tělo, černý střapec a vpředu třásně z ražených kovových žetonů ve tvaru mincí. Výzdobu doplňují bavlněná vlákna a prvky obtočené zlaceným vláknem. Výška bez černého střapce činí 11 centimetrů a průměr 18 centimetrů.

Průměry se liší jen o jeden centimetr, výšky o čtyři. Nejviditelnějším doplňkem chlapecké čapky je zdobená přední strana. Tvar těla je rozpoznatelný jako tarbuš. Závěsné ozdoby a muzejní záznam spojují tento kus s konkrétní příležitostí. Podobná barva obou čapek o okolnostech užití říká méně než jejich rozměry a výzdoba. Při porovnání výšky je podstatné, že oba údaje vynechávají střapec.

Čapky, šátky a místní oděv

Penn Museum eviduje červený plstěný fez s vyšívaným šátkem pod číslem 29-165-7. Záznam jej spojuje s Tureckem a řadí do širokého období označeného jako moderní. Šátek patří k popisu předmětu. Údaj o možném dárci a poznámka o získání před rokem 1929 vypovídají o historii sbírky a jen omezeně pomáhají s datováním výroby. Popis obtočené látky z Britského muzea ukazuje jiný příklad, kdy přidaná textilie mohla změnit vzhled pokrývky.

Kyperské Centrum vizuálního umění a výzkumu uvádí pod číslem cst_00803 tureckokyperský fez z 19. století, z červené plsti s černým střapcem. Záznam neupřesňuje výrobce ani místo výroby. Kulturní označení dává čapku do souvislosti s oděvní tradicí. Město, v němž vznikla, zůstává v katalogu neurčeno.

Fez ze Židovského muzea v Řecku z 20. století je z tmavě červeného sametu a má střapec i žlutě vyšitý nápis „Pasha“. Muzeum jej vede mezi oděvy a doplňky spojovanými se sefardským a romaniotským materiálem. Stejný název se tu objevuje u jiného materiálu a v jiném sbírkovém kontextu. Výšivka je zaznamenána jako vlastnost čapky. Výrobce v katalogu jmenován není. Srovnání kaftanu a abáji obdobně sleduje střih, vrstvení a materiál, aby vysvětlilo názvy užívané v různých regionech.

Co může prozradit střapec

Černý střapec je na vyobrazeních fezu běžný. Modré střapce mají také dobré doklady. Příklad nabízí venkovský fez Britského muzea z konce 19. či počátku 20. století a nedatovaný červený plstěný fez v Detroit Institute of Arts. Ten je veden jako turecký. Shodná barva je výchozím bodem pro porovnání. Doklady o době a místě jsou u obou kusů odlišné.

Úprava střapce může mít význam v konkrétním záznamu. Registr Britského muzea spojuje polohu střapce u venkovského fezu s místním zvykem týkajícím se rodinného stavu. Tento údaj je užitečný při čtení záznamu o tomto předmětu a místním oděvu. U jiného fezu může délka nebo způsob uložení vycházet z předpisu pro uniformu či ze samostatné ozdoby, například z bílých bavlněných prvků chlapeckého fezu. Význam detailu pomáhá objasnit místo a typ pramene.

Jak číst fez na staré fotografii

Začněte vrškem. Zapište, zda je plochý, jak vysoká je viditelná boční část a zda se stěna zužuje. Podívejte se, kde je připevněný střapec a zda je kolem dolní části ovinutá látka. U černobílé fotografie popište odstín čapky a střapce tak, jak se v obrazu jeví. Srovnávat jejich barvy lze až s datovaným popiskem nebo doloženým předmětem náležejícím k odpovídajícímu oděvu.

Pak sledujte další oděvní součásti a důvod vzniku snímku. Doložená uniforma, venkovský portrét a zpráva o rodinné slavnosti nabízejí různé informace o stejném typu čapky. Porovnáváte-li fotografii se starší ilustrací, vezměte v úvahu i okolnosti vzniku ilustrace. Osmanské ilustrované kroniky ukazují, jak umělci oděvem a rozmístěním postav vyjadřovali hodnost. Zobrazený fez mohl plnit tuto úlohu a současně připomínat dochovaný předmět. Jistější údaje o člověku, datu a okolnostech poskytne popisek nebo katalog. Popis „vínový plstěný fez s modrým hedvábným střapcem“ sděluje doložené vlastnosti. Kde je známé místo, příležitost nebo nositel, lze doplnit další údaje.